V roce 2003 mě Věra často navštěvovala. Kromě práce na jejím repertoáru a výletů jsme několikrát vzlétli s mými kamarády-piloty.

Oblíbili si nás, protože jsme se nebáli a interiéry letadel nikdy neznečistili.

Po úspěšném přistání měli vždy přichystáno občerstvení.

Nejvíce Věře fandili pánové Vavruška a Schober. Posledně jmenovaný měl věrnou psici, která na něj na letišti vždycky trpělivě čekala a radovala se, když přistál.

Vašek Schober je držitelem unikátního parašutistického absolutního světového rekordu ve skupinovém nočním seskoku na přesnost přistání z roku 1962, který už nemůže být překonán. Ledaže by se znovu začalo skákat na kulatých padácích.

20. května se Věra předvedla v pražské kavárně Samsa v obou svých profesích. Vydavatelství Eminent prezentovalo nového Saroyana; vydávalo postupně celé jeho dílo a Klásková to všecko překládala. Šéfnakladatel Jiří Kuchař vydal přesné instrukce,

Věra zazpívala,

Mgr. Šaginjan z Karlovy univerzity pohovořil o svém osobním setkání se Saroyanem při jeho návštěvě v Arménii

a Jiří Lábus přečetl ukázky z Věřina překladu.

Se mnou tenkrát do Prahy cestovala kamarádka Marie (ona blondýna vlevo), známá pod jménem Gita Gabrielli, kartářka a muzikantka.

V nočním rychlíku cestou domů mi ta dáma vyjasnila, co během večera při svých senzibilních schopnostech vypozorovala. Byl to asi další zlomový moment v mé spolupráci s Věrou. Ta se rozhodla, že bude nadále rozvíjet svou kariéru jak v překladatelství, tak ve zpěvu. A já jsem se rozhodl, že pro ni udělám vše, co bude v mých silách.

13. srpna se povedl pěkný koncert v budějovickém klášteře.

Uspořádali jej manželé Magda a Jarda Kutišovi. V dalších letech spolupráce s nimi vesele pokračovala.

A 14. prosince si ve sklepení hradu Lipý zpěvačka, nabalená jako pumpa, vyzkoušela, jak se hraje při 7° Celsia.

Zmrzlé publikum to ocenilo. Prostředí různých hradních sklepů, kaplí, kostelů a podobných interiérů Věře velice vyhovuje, i když je to někdy o zdraví.

12. března 2004 se konal první večer v pražském klubu Paměť. Byl to začátek další etapy.

Naši kamarádi z hlavního města přivedli své přátele, obnovili a navázali jsme potřebné kontakty.

Přišla i Pavla Kapitánová, spolužačka z Ježkovy konzervatoře.

Já jsem se pomalu ujímal manažerské funkce.

Následující cesta metrem k Petrovi Beneschovi (fotil nás, hostil nás) probíhala radostně.

Při dalším večeru v květnu jsme získali důkaz o účincích poctivé hudby na němou tvář.

Nebyla však úplně němá, pes se snažil Věře usilovně něco říct, ale neměl k tomu uzpůsobená mluvidla. Bohužel.

Římskokatolická farnost ve Dvoře Králové uspořádala ve dnech 19. a 20. června akci pod heslem: „Naše radost – vaší radostí“.

Konala se na náměstí TGM k výročí 250 let ustavení Mariánského sloupu. Kromě Věry tam vystupovala rodinná skupina zpěváků a hudebníků Koty z Legnice u Krakova a sbor Spiritual – Gospel Singers z Drážďan. Během příprav bylo krásně, avšak při samotném koncertu lilo jako z konve.

Obecenstvo bylo zalezlé pod přístřešky, ale Věra bojovala a řádové sestry v publiku se mohly utleskat.

Tam nám bylo dobře!

Víno bylo dobré, takže nám bylo dobře i v noci ve stanu,

ba i druhý den.

Přítomen byl i pan Ondřej Neff.

9. července si Věra vyzkoušela zpívání na soukromé akci. Paní spisovatelka Markéta Hejná, se kterou jsme se seznámili v klubu Paměť, vdávala dceru.

Svatba se konala v pražské Stromovce, samozřejmě mezi stromy. Zjistili jsme, že Věřin zpěv je účinný i pod širým nebem s nulovým dozvukem.

8. října jsme pokřtili v klubu Paměť druhé cédéčko.

Mezi gratulanty se objevil i jeden z našich špičkových jazzových pianistů Milan Dvořák. V dobách, kdy Věra studovala na Ježkově konzervatoři, býval jejím oblíbeným korepetitorem. Nejenže ji uměl citlivě doprovázet, ale dal jí i mnoho dobrých rad k vylepšení pěveckého výrazu. A já jsem byl moc rád, že ho osobně poznávám; v mládí jsem se zoufale snažil naučit jeho úpravy starých českých šlágrů.

Konečně možnost zazpívat na větší akci v hlavním sobotním programu! Jednoznačný úspěch přispěl k tomu, že český skotský dudák Václav Rout vyměkl a pozval Věru na hlavní scénu příštích Skotských her.

Trochu jej ovšem museli vyhecovat pánové (zleva) Tomáš Karger, Petr Opava a Jiří Wehle.

S Tomášem jsme pak prožili vášnivou noc. Chrápal příšerně.

Po nějaké době k naší radosti náhle vtrhla do místnosti jeho tehdejší partnerka a s výkřikem „Á, TADY JE!“ mu škubla hlavou podobným hmatem, jakým kat zkracuje utrpení věšeného odsouzence. Účinkovalo to, trochu jsme se vyspali a pěvkyně tak mohla druhý den bavit zbytky publika improvizovaným koncertem s Petrem Opavou a dalšími příchozími.

24. července se uskutečnil první koncert v ambitech poutního kostela v Římově. Atmosféra byla úžasná. Stále více se ukazovalo, že nejhezčí a nejpůsobivější koncerty jsou v různých historických prostorách. Staré irské balady tam znějí nejlépe. Hodně také záleží na pořadatelích. V Římově byla výborná „paní přes kulturu“ a velký zájem měl i tehdejší pan starosta. Nebyli jsme tam naposled.