Jen co jsem se vrátil na jaře roku 1970 domů do Českých Budějovic po (zaplaťpánbu) řádně ukončených studiích na pražském ČVUT, založili jsme s Pavlem Kozákem (kamarádem z dětství) a Zdeňkem Vágnerem (spolužákem z fakulty, který našel práci u hasičů v Č. Krumlově) kapelu. Nejprve jsme s Pavlem vymýšleli její název. Samozřejmě anglický a pěkně znějící. Během listování v největším tehdy dostupném slovníku jazyka anglického (Osička, Poldauf) jsme se dostali až k písmenu B — a měli jsme to! Beavers zní skoro jako Beatles.

Vyfotili jsme se v lesíku u obce Brloh, ve které bydleli Jana a Pavel Vejvarovi. Na fotce vidíte projekční nadšení, jak je projevovali (zleva) Pavel Kozák, Jana, moje maličkost, Zdeněk, Pavel a Pepík Hajduch (Vejvarovic brložský kamarád). Zkoušeli jsme hrát všechno, co se nám líbilo: country, folk, ba i bluegrass. A za rok jsme toho nechali.

V září 1971 nám otrnulo. Ale: odpadli Pepík Hajduch (neměl čas) a Pavel Vejvara (měl se ženit a stěhovat do Kladna, ani jedno se ovšem nestalo). Přelanařil jsem Romana Procházku ze skupiny Desperádi, s ním přišel Vláďa Pech. Marcelu Matoušovou jsem potkal v laboratořích nemocnice, kde jsem pracoval. Ta dlouho nevydržela; absolvovala jeden mejdan se zimními sporty, dvě vystoupení a odešla.

Kapela poprvé vystoupila 18. ledna 1972 v Krajském domě pionýrů a mládeže. Potkalo mě realizační vystřízlivění: místní zvukař se zaplétal v drátech ještě dvacet minut po plánovaném začátku, předem připravené průvodní slovo, ve kterém jsme se měli s Pavlem Kozákem elegantně střídat, nefungovalo. Čtyřiceti přítomným divákům se to ale docela líbilo, po koncertu se nám nabídl Ivan Kvasnička jako zvukař. Vzniklo první trochu trvalejší složení.

V polovině onoho spektáklu vystoupil se třemi písněmi Karel Peterka, pozdější televizní bavič a pak majitel televize Šlágr atd. Tenkrát ovšem zpíval smrtelně vážná folková díla. Záhy jsme zjistili, že anglický název kapely míti nelze, neboť normalizace pokročila. Zvolili jsme tedy jeho český překlad. Přihlásili jsme se na Portu a já jsem si tu naši úžasnou kapelu nakreslil. Jo, legrácky, na ty nás užilo.

Krajské kolo Porty se konalo 8. dubna v Malém divadle (dříve kino Hvězda, později zbouráno). Nastoupili jsme statečně a zahráli čtyři písně. Tři z nich si můžete poslechnout.
1. Moje téměř bluegrassové vytí v odrhovačce Dosti cigaret & whisky:

2. Procítěný přednes Jany Vejvarové v závažné folkové kompozici Klíč. Byl jsem na toto své dílo tehdy pyšný, po téměř padesáti letech se velmi stydím a poslouchám to s velkým sebezapřením:

3. Odpichovka Čekám dlouho, ukradená z vysílání Radia Munich pro americké vojsko, text Pavel Kozák:

Soutěž moderoval (tehdy se říkalo konferoval) rozhlasový redaktor Jarda Klíma. Skončili jsme na druhém místě, porota nám pochválila pestrý repertoár a vytkla roztříštěný repertoár.

Napsali o nás do Mladého světa a dostali jsme nepodepsaný diplom bez razítka.

V červnu jsme udělali přehrávky, to se tenkrát samozřejmě muselo. Komisi Okresního kulturního střediska jsme se velmi líbili, neboť jsme zpívali vícehlasně. Dostali jsme hned možnost účtovat 90% příplatek k honorářům (maximum bylo 100%). Stali jsme se SOUBOREM LIDOVÝCH HUDEBNÍKŮ, tedy amatérů. Profíci museli zdolat přehrávkovou komisi Krajského kulturního střediska, pro hraní v cizině uspět u Pragokoncertu.

Dodrželi jsme heslo „A PO PRÁCI REKREACI!“ — je červen, válíme se u Balatonu. Samozřejmě skupinový zájezd s Cestovní kanceláří mládeže.

Družili jsme se, popíjeli, zpívali. Našeho maďarského průvodce šokovala čeština; nemohl pochopit, jak můžeme zazpívat verš „cvrčci budou v trávě broukat“ (text Pavel Kozák). Pět souhlásek za sebou maďarština nikdy nemá.

Tak jsme mu ještě předvedli čtvrtek a strč prst skrz krk.

Sotva jsme se vrátili domů, začaly potíže: Roman dostal žloutenku, koncerty na výstavě Země živitelka proběhly bez něj. V září pořádal Krajský výbor SSM Setkání tvořivé mládeže ve svém rekreačním zařízení na Liškách u Bechyně.

Proč by také nepořádal, když dva jeho pracovníci byli členy vítězné kapely z krajského kola PORTY! Ono hudební těleso právě prodělávalo změnu názvu: Folková skupina KV SSM ⇒ Létavice. Pozvali i nás, asi aby byla hudební složka pestřejší. Tady máme památné skupinové foto:

Stojící zleva: Vladimír Pech, Jana Vejvarová, Petr Mrkáček, Karel Tampier, Pavel a Mikuláš Malhočtí, skrčenci zleva: Zdeněk Vágner, Pavel Kozák, Jiří Borovka a zpěvačka, jejíž jméno zmizelo v hlubinách mé staré mysli.

Tvořivou mládež tvořili mladí tvůrci literárních skvostů, kteří tam měli seminář a patrně také tvořili.

My jsme se přes den flákali a večer hráli, přičemž Pavel Malhocký obluzoval naši zpěvačku. Později se s ní dokonce oženil, pak rozvedl, vzal si jinou paní a nakonec ho zavraždil nevlastní syn (!).

V říjnu toho pohnutého roku jsme ještě stihli skončit až na třetím místě na přehlídce OKŘÍDLENÉ KOLO, kterou pořádal Závodní klub ROH tamějších železničních opraven. První místo určila porota, takže zvítězila Létavice. Další místa určovali diváci. Nejvíce kamarádů si přivezla zcela neznámá skupina studentů Jeronýmové (z gymnázia v českobudějovické Jeronýmově ulici), na další místo publikum určilo nás a Létavici stejným počtem hlasů. Takže to dalo celkový výsledek: 1. Létavice, 2. Jeronýmové, 3. Bobři. Tak to dopadne vždy, když někdo tvůrčím způsobem vytvoří nesmyslná pravidla.

Katastrofa se rychle blížila. 23. listopadu 1972 se konal první večer FOLK KLUBU, který jsem s využitím vlivu Krajského výboru SSM vydupal ze země na Malé scéně Domu kultury Revolučního odborového hnutí v Českých Budějovicích. Jinak to tehdy nešlo, tři roky normalizace nás zbavily možnosti použít anglický název kapely, museli jsme mít pouze české texty, slovo country bylo nežádoucí, ba dokonce vadil i folk. Snaživý redaktor Jihočeské pravdy (tiskového orgánu KV KSČ) se mnou udělal rozhovor, ve kterém mě pasoval na organizátora KLUBU LIDOVÉ A VENKOVSKÉ HUDBY. No, zkrátka Folk & Country music club, že áno!

První večer byl diváky přijat příznivě. Uváděl jej Honza Matzner, můj kolega z práce (fyzik, nukleární medicina, nemocnice), kromě Bobrů vystoupila skupina Bakaláři, která žasnoucím divákům zapěla i kousky z repertoáru New Christy Minstrels! Bylo jich plné jeviště, předvedl se tam i Honza Bican coby český Pete Seeger. Původně měla hrát Létavice, ale ta nějak nemohla, takže všechno bylo jinak, ale hezky. Druhý den dopoledne se začaly dít věci. Jana Vejvarová mi zavolala, že odchází zpívat k Létavici, večer jsem se pohádal s Pavlem Kozákem, poslední společné foto z předchozího večera máme zde:

Následně jsem pozval na rande jednu ze zpěvaček Bakalářů Jitku Tichovskou, později Tampierovou a všechno se dále dynamicky vyvíjelo. FOLK KLUB v Domu kultury měl naplánované tři večery předem, muselo to běžet. Roman Procházka se ze žloutenky vzpamatoval, ale měl zánět hlasivek, takže lednové představení bylo samá improvizace a nouzovka. Pozval jsem Kastelány z Českých Velenic a sehnali jsme jakéhosi klasického kytaristu; program byl nedobrý. Folk klub měl v té době i registrované členy, kteří se scházeli na neveřejných večerech v klubovně na ochozu Malé scény. Tam jsme narazili na člověka, který hrál pěkně na foukací harmoniku a zpíval s perfektním výrazem. Jaroslav Svoboda se jmenoval. Začátkem března už s námi účinkoval na výroční konferenci Domu kultury, který se stal naším zřizovatelem. Na krajském kole PORTY jsme vyhráli country kategorii, ačkoli to bylo teprve naše sedmé vystoupení v tomto obsazení.

V porotě v těch dobách sedával pan Miroslav Vaverka, šéf hudebního oddělení budějovického rádia. Náš výkon se mu zdál celkem přijatelný, a tak jsme se poprvé dostali do nahrávacího studia. Natočili jsme instrumentálku Dědečkovy hodiny a píseň Cheyennové a poznali, že to není žádná sranda. Z kapely odešel Vláďa Pech (studia v Praze), vrátil se Pavel Vejvara (neoženil a neodstěhoval se). Pozvali nás jako hosty na trampské finále PORTY do Litomyšle. Zahráli jsme úspěšně, zachovaly se nahrávky tří písní, dvě jsou použitelné:

Následovalo vystoupení trochu problematické. Pořádat koncerty na palouku je nejisté. Ano, Jardo, žene se bouřka!

Raději úprkem do hospody,

vyšplhat se na pódium — a hrát pro několik trampů.

To vše zadarmo. Služba umění.

O prostředním srpnovém víkendu jsme byli pozváni na jakousi svazáckou akci ve Zlaté Koruně.

Začala s námi zpívat Jitka a vznikla hospodská sekce Sibylla Brand Rekord Band.

Po návratu do Budějovic nás čekala série čtyř vystoupení na celostátní výstavě Země živitelka.

Většinu písní zpíval Jarda Svoboda,

zapojovala se i Jitka,

průvodní slovo obstarával Honza Matzner.

Co zpíval osamělý Roman, to už si nevzpomínám.

Pokračovaly večery Folk klubu, jejich moderátorem se stal Vladimír Oulík, v následujícím čase v mnoha pořadech využívaný zaměstnanec Domu kultury. V říjnu se konala v Jablonci nad Nisou PORTA, finále soutěže country skupin. Těšili jsme se, po trampské Litomyšli a folkovém Českém Krumlově (tam jsme byli jenom jako diváci) to mělo být pro nás vyvrcholení dosavadní kariéry. Nebylo. Příslušní orgánové povolili pouze soutěžní koncerty bez diváků! Do veřejně přístupného finálového koncertu jsme se nedostali.

Sezóna poračovala různorodě: při učňovské soutěži Řemeslo má zlaté dno jsme museli čekat za jevištěm osmdesát minut (než se nebohý Vláďa Oulík vykecal), ve folk klubech se soutěžilo (vždycky vyhrála kapela, která si přivedla více fanoušků), hráli jsme na odborářské konferenci v obrovitém sále (bez odposlechů, ty ještě nebyly) a začali jsme jezdit na Kleť, kde v restauraci dělal vedoucího pan Bedrníček.

Bývalý pražský hoteliér, za kterým jezdili jeho staří kamarádi, vesměs také bývalí šéfové a majitelé, v sedmdesátých letech už dávno etablovaní jako vedoucí všeho možného, taxíkáři apod. Hrálo se v lokále do brzkých rán.

Předpokládám, že naše zpěvy a řeči byly pečlivě monitorovány. Kontrast mezi posluchači na Kleti a na akcích ROH byl značný.

Jaro roku 1974 jsme orámovali sňatky. Mezi dvěma zábavnými výjezdy na vrchol Blanského lesa se nám 23. března oženil kytarista Zdeněk Vágner.

Pracoval u profesionálních hasičů v Českém Krumlově, takže se slavná událost neobešla bez jejich asistence.

Vytvořil jsem k té významné události příležitostný sbor.

A v červnu jsme se brali s Jitkou. Kolegové z nemocnice, kde jsem pracoval, mi věnovali bažanta. Skleněného. Bohužel už ho nemám, i když v současné době by se mi docela hodil...

V květnu jsme zvítězili v krajském kole PORTY v country kategorii a tím pádem jsme mohli zabodovat v celostátním finále ve Svitavách.

Snažili jsme se velmi, až urputně.

Marně. Porota předvedla neuvěřitelné šachy. Soutěžilo se ve dvou podkategoriích: tradiční a moderní country. Nesmysl, který v USA neznají, ale který umožňuje kapely podle potřeby libovolně přesouvat tak, aby ceny dostali všichni vyvolení. Pohádal jsem se s porotou a ztratil jsem iluze o Jiřím Tichotovi.

Vysvětlil mi, že může klidně hodnotit zpěv kapely, i když jeden mikrofon nefunguje.
Pravil něco jako: „Máme dostatečné schopnosti, abychom si chybějící hlas dokázali představit...“
Opáčil jsem: „A co když tam ta zpěvačka zpívá něco jiného, než si představujete? Chybně nebo úplně falešně?“
To už zůstalo bez odpovědi.
Že jsme měli u publika obrovský úspěch s Písní šťastných výletníků, toho si tehdy nikdo z portovních činitelů nevšiml. Píseň je známá jako KRUCI, NA MĚ KÁPLO!. Nahrávka našeho tehdejšího vystoupení se dochovala, můžete si ji poslechnout:

Až po dalších dvou letech (!) jsem začal být objevován jako vynálezce tzv. LEGRAGRASSU (to vymyslel Mirek Kovářík).

Ve Svitavách každá kapela dostala patronátní oragnizaci SSM z nějaké místní továrny. Tam byla také zatáhnuta na exkurzi, aby nemakačenkové muzikanti viděli dělníky při těžké robotě. Netušili asi, že drtivá většina účastníků PORTY dělá hudbu jenom jako koníčka a jinak chodí normálně do práce. Nám přidělili národní podnik Vigona. Svazácký předseda se o nás pečlivě staral, před vstupem do továrny dostaly dámy květiny.

A uvnitř jsme málem padli naznak: vyráběli tam originální džínovinu na export! V době, kdy se v Československu daly džíny sehnat jen v TUZEXU za bony! A dokonce nám klidně pár metrů látky prodali za výrobní cenu! Bobři byli jediná kapela, která potom nějaký čas hrála ve slušivých džínových oblečcích. A hnědých!

V září 1974 došlo ke zlomu. Na chalupě u pana Bedrníčka panovala ještě zdánlivá pohoda, ale uvnitř ansámblu existovalo pnutí. Zakládající členové Pavel Vejvara a Zdeněk Vágner pojímali hraní ve skupině jako rekreační zájmovou činnost, já jsem měl ambice vyšší. 21. září jsme na Okřídleném kole v Českých Velenicích skončili po hanebném vystoupení na třetím místě, pan Vaverka z rozhlasu mi vyjádřil smutný podiv nad naším výkonem. Dva dny poté jsem kapelu na zkoušce rozpustil. Než to dělat blbě, raději nic.