Kapela existovala ještě pár let bez mé spolupráce, velení se ujal Roman Procházka. Snažili se realizovat své vážné záměry, nahráli ještě pár skladeb v budějovickém rozhlase, ale narazili na problém: pořadatelé vyžadovali srandovní písně. Roman mě přišel požádat, zda mohou hrát věci s mými texty. Ačkoli to bylo smutné, rozesmál mne. Pravil jsem: „Čím častěji bude moje věci KDOKOLI hrát, tím budu šťastnější, samozřejmě! Hlavně aby pořadatelé posílali správně vyplněné playlisty na OSA!“ Mně se podařilo po čtrnácti letech dohodnout vydání starých rozhlasových nahrávek u vydavatelství Tonus.

Divadelní režisér a kamarád Standa Kopecký o tom napsal milou recenzi do Českobudějovických listů v listopadu 1994.

Vydavatelství bohužel vůbec nezvládlo propagaci, prodej byl minimální, nakonec prý museli skoro celý náklad sešrotovat. Zanedlouho zkrachovali.

V roce 1995 se přiblížilo 25. výročí založení Bobrů. Z otců-zakladatelů už v posledním obsazení nezbyl nikdo, bývalí členové se občas potkávali při hraní v hospodách, já jsem se věnoval všemožným aktivitám, o kterých píšu jinde. Jim Drengubák tehdy produkoval pravidelné koncerty, na které si Nezmaři zvali různé hosty. A konaly se ty spektákly v prostředí honosném! V českobudějovické koncertní síni.

Při nějaké (patrně hospodské) příležitosti se moji bývalí spoluhráči s Jimem domluvili, že čtvrt století se musí důstojně oslavit slavnostní exhumací Bobrů. Přemluvili mě ke spolupráci, dohodli jsme repertoár a udělali několik nutných zkoušek. Velká potíž byla v tom, že Jarda Krauz už na banjo nehrál, neboť jeho zdravotní stav byl docela kritický — zemřel pět let poté. Já jsem v té době hrál už jenom na piáno a vytvářel jsem muziku na syntezátorech. Museli jsme tedy přizvat banjistu, který ovládal bobří repertoár, což byl Milan Husárik, zvaný Kocour. A já jsem nastoupil s baterií výrobků firmy Roland, něco zahrál ručně, něco naprogramoval předem, něco okecal. A 26. dubna 1995 jsme stanuli na koncertním pódiu.

Všechno natáčel kdosi na videozáznam, který se dochoval v mém archivu:

Kvalita nic moc, analogový záznam v malém rozlišení, psal se teprve rok 1995. Já za to nemůžu, fakt. Pro méně trpělivé nabízím jednotlivé skladby:

Měli jsme velký úspěch. Večerní koncert byl záhy vyprodaný, takže se hrál ještě jeden předtím odpoledne. Pak jsme to hodnotili v restauraci. Bývalí moji kolegové začali fantazírovat, že bychom měli kapelu znovu zprovoznit. I zeptal jsem se jednoho po druhém, jak si to představují, co očekávají. První řekl, že by si rád občas zahrál, druhý pravil, že by mu to muselo hodit alespoň jeho tehdejší plat v zaměstnání, 30 tisíc čistá ruka, třetí řekl, že by se na nějaký čas uskrovnil a chtěl by to dělat profesionálně, čtvrtý byl ze hry kvůli zdravotnímu stavu. A pátý pravil, že ho na jeviště už nikdo nikdy nedostane. A to byl zrovna Jarda Svoboda, hlavní sólista. Smál jsem se nahlas. Hořký smích to byl...

Jarda Krauz † červenec 2000
Jarda Svoboda † leden 2010
Lojza Postl stále veřejně hraje, avšak žádný bluegrass, nýbrž barokní mandolinové koncerty. Malá ukázka: